Když strach začne řídit den

Úzkost zná každý. Přijde před zkouškou, pohovorem, důležitým rozhovorem nebo ve chvíli, kdy se člověk bojí o někoho blízkého. V takových situacích má smysl. Tělo se připravuje na nebezpečí, zrychlí tep, zbystří pozornost a snaží se člověka ochránit.

Úzkostná porucha začíná ve chvíli, kdy se strach odpojí od reality. Když varovný systém běží příliš dlouho, příliš silně nebo se spouští v situacích, které člověk rozumem chápe jako bezpečné. Mozek jako by pořád čekal, že se něco pokazí. Tělo je připravené na útěk, i když člověk sedí doma, v autobuse, ve škole nebo v práci.

Úzkostná porucha není slabost. Není to přecitlivělost ani snaha dělat problémy. Je to stav, kdy nervový systém zůstává v napětí a člověk se postupně vyčerpává vlastním strachem. WHO popisuje úzkostné poruchy jako skupinu stavů, při kterých nadměrný strach a obavy zasahují do každodenního fungování; účinná léčba existuje a zahrnuje hlavně psychoterapii, někdy také léky.

Jak úzkostná porucha vypadá

Úzkostná porucha má mnoho podob. U někoho se projevuje neustálým přemýšlením: „Co když se něco stane?“ „Co když to nezvládnu?“ „Co když si o mně budou něco myslet?“ „Co když omdlím?“ „Co když ztratím kontrolu?“

U jiného se objeví panika. Najednou přijde prudká vlna strachu, bušení srdce, tlak na hrudi, třes, pocení, motání hlavy, pocit nedostatku vzduchu nebo dojem, že se stane něco hrozného. NHS mezi projevy úzkosti a paniky řadí zrychlený či výrazný srdeční tep, závratě, bolesti hlavy, bolest na hrudi, pocení, třes a napětí.

Úzkost může být i tichá. Člověk ruší plány, vyhýbá se telefonátům, odkládá povinnosti, kontroluje zprávy, hledá ujištění, přehrává si rozhovory a večer nemůže usnout. Zvenku může působit líně, nerozhodně nebo odtažitě. Uvnitř přitom jede na plné obrátky.

Typy úzkostných poruch

Úzkostné poruchy tvoří širší skupinu potíží. Patří sem například generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha, sociální úzkostná porucha, specifické fobie a separační úzkostná porucha. NIMH řadí úzkostné poruchy mezi stavy spojené s nadměrným strachem, obavami a vyhýbáním, které mohou narušovat běžný život.

Generalizovaná úzkostná porucha znamená dlouhodobé a těžko ovladatelné obavy z mnoha oblastí života. Člověk se trápí zdravím, prací, vztahy, penězi, budoucností i drobnostmi. Tělo je napjaté, hlava unavená a odpočinek se zdá skoro nedosažitelný. NHS popisuje GAD jako dlouhodobý stav spojený s obavami z různých situací a témat, nejen z jedné konkrétní věci.

Panická porucha se projevuje opakovanými panickými záchvaty a strachem z jejich návratu. Člověk se pak nezačne bát pouze paniky, nýbrž i míst, kde by se mohla objevit: obchodů, autobusů, školy, práce, kina nebo čekárny.

Sociální úzkostná porucha souvisí se strachem z hodnocení druhými lidmi. Člověk se bojí, že se ztrapní, zčervená, bude působit divně, řekne něco špatně nebo na něm ostatní poznají nervozitu. Takový strach může výrazně omezit vztahy, školu, práci i běžné rozhovory.

Fobie jsou silné strachy z konkrétních věcí nebo situací, například z létání, výšek, krve, injekcí, zvířat nebo uzavřených prostor. Člověk ví, že reakce je větší než reálné riziko, tělo přesto spustí poplach.

Tělo, které pořád hlídá

Úzkost není pouze v hlavě. Žije v dechu, svalech, žaludku, srdci i spánku. Člověk může mít stažený hrudník, sevřené břicho, napjaté čelisti, ztuhlá ramena, třes, nevolnost, průjem, motání hlavy nebo pocit knedlíku v krku.

Právě tělesné příznaky úzkost posilují. Srdce se rozbuší a člověk si pomyslí: „Něco je špatně.“ Dech se zrychlí a přijde strach z omdlení. Tělo spustí poplach, myšlenky ho vyloží jako důkaz nebezpečí a kruh se uzavře.

Tahle smyčka je vyčerpávající. Člověk se nebojí proto, že chce. Bojí se, protože jeho tělo reaguje, jako by mělo důvod.

Jak úzkost zmenšuje život

Úzkostná porucha člověku zprvu našeptává opatrnost. „Dnes tam nechoď.“ „Radši nepiš.“ „Ještě to zkontroluj.“ „Zeptej se znovu.“ „Vyhni se tomu.“ Krátkodobě se člověku uleví. Dlouhodobě se svět zmenšuje.

Vyhýbání je jedna z nejmocnějších pastí úzkosti. Člověk se vyhne situaci, úleva přijde hned, mozek si zapamatuje: „Vyhnutí mě zachránilo.“ Příště je strach silnější. Tak úzkost postupně zabírá další území.

Někdo přestane jezdit MHD. Někdo přestane chodit mezi lidi. Někdo se vyhýbá škole, práci, telefonování, jídlu na veřejnosti, obchodům nebo konfliktům. Život se nezačne hroutit naráz. Spíš se tiše zužuje.

Vina a únava

Lidé s úzkostnou poruchou se na sebe dokážou zlobit. „Proč to nezvládám?“ „Ostatní to dávají.“ „Jsem trapný.“ „Kazím to.“ Jenže úzkost není otázka charakteru. Je to kombinace biologických, psychologických a sociálních vlivů. WHO popisuje vznik úzkostných poruch jako výsledek propojení těchto faktorů; vyšší riziko se pojí také s těžkými životními zkušenostmi, ztrátami nebo zneužíváním.

Velká úzkost člověka unaví. Hlídání nebezpečí, přemýšlení, kontrolování, vyhýbání a přemáhání stojí obrovské množství energie. Proto člověk s úzkostí někdy večer nemá sílu ani na věci, které by mu mohly pomoct.

Léčba a pomoc

Úzkostné poruchy se dají léčit zejména kognitivně-behaviorální terapií, která učí rozumět úzkostným myšlenkám, pracovat s tělesnými příznaky a postupně se vracet k situacím, kterým se člověk vyhýbal. WHO označuje psychologické intervence založené na principech kognitivně-behaviorální terapie včetně expoziční terapie za postupy s nejsilnější oporou u řady úzkostných poruch. U generalizované úzkostné poruchy a panické poruchy doporučuje NICE postupnou péči: od kvalitní edukace a svépomocných programů přes psychoterapii až po medikaci podle závažnosti a potřeb člověka. Cílem léčby je úleva od příznaků, remise a lepší fungování. Léky mohou být vhodné, když je úzkost silná, dlouhodobá nebo výrazně narušuje život. NHS u GAD zmiňuje psychoterapii, zejména CBT, a v některých případech léky, typicky antidepresiva ze skupiny SSRI.

Pomáhá také pravidelnost. Spánek, jídlo, pohyb, omezení alkoholu, méně kofeinu, dechové techniky, práce s tělem a bezpeční lidé. Tyto věci samy o sobě nemusí nahradit terapii, přesto dávají nervovému systému signál, že život má rytmus a oporu.

Co říct člověku s úzkostí

Nejhorší věty zní jednoduše: „Uklidni se.“ „Přestaň na to myslet.“ „Vždyť se nic neděje.“ Člověk s úzkostí obvykle ví, že situace zvenku vypadá bezpečně. Problém je v tom, že jeho tělo tomu nevěří.

Lepší může být:

„Vidím, že je toho teď moc. Jsem tady.“
„Chceš mluvit, nebo spíš chvíli sedět v klidu?“
„Můžeme to vzít po malých krocích.“
„Nemusíš to zvládnout celé najednou.“

Podpora není tlačení do odvahy. Podpora je přítomnost, která pomáhá člověku udělat další krok bez ponížení.

Závěr

Úzkostná porucha dokáže z obyčejného dne udělat boj. Z cesty do obchodu zkoušku. Z telefonátu hrozbu. Z vlastního těla nepřítele. Člověk pak nežije podle toho, co chce, nýbrž podle toho, čemu se bojí čelit.

Zotavení nepřichází jako vypínač. Přichází po krocích. Jedna cesta tramvají. Jeden rozhovor. Jeden večer bez kontrolování. Jedno nadechnutí, při kterém člověk zjistí, že strach je silný, přesto nemusí rozhodovat za něj.

Člověk s úzkostnou poruchou není slabý. Je dlouho přetížený. A přetížený nervový systém potřebuje péči, čas, odbornou pomoc a bezpečí.

Jednou může přijít chvíle, kdy strach zůstane přítomný, přesto tišší. Už nebude řidičem. Bude jen spolujezdcem, kterého člověk slyší, a přesto jede dál vlastním směrem.

Zdroje

• National Institute of Mental Health: Anxiety Disorders.

World Health Organization: Anxiety disorders.

NICE: Generalised anxiety disorder and panic disorder in adults: management.

NHS: Generalised anxiety disorder; Anxiety, fear and panic.

Text má vzdělávací charakter a nenahrazuje odbornou péči. Při dlouhodobé úzkosti, panických záchvatech, vyhýbání se běžným situacím nebo pocitu, že strach začíná řídit život, je vhodné obrátit se na praktického lékaře, psychiatra, klinického psychologa nebo psychoterapeuta.